Vaťo Rakovski: V očích Vítězslava Nezvala plavaly obrazy, metafory, pocity, emoce

V roce 2005 byla bulharskému básníkovi a překladateli Vaťo Rakovskému udělena Rezortní medaile Ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí. Rakovski ve svém projevu při udílení medaile zavzpomínal i na své první setkání s Nezvalem v roce 1953.


Překládání poezie je umění ve stínu. Málokdo si ho všimne. Málokdo ho uzná. Ani já sám jsem ho za umění neuznával. Ale časem se stalo mým osudem.

Měl jsem už za sebou vydanou sbírku básní a druhou sbírku v tisku, když mě roku 1953 Svaz bulharských spisovatelů poslal do Prahy učit se česky, abych mohl překládat českou poezii do bulharštiny. Málem jsem se urazil. Znamenalo to pro mě, že verše, které jsem psal, se nelíbí, ale nedalo se nic dělat. Říkal jsem si: Pojedu, ale zůstanu věrný své vlastní poezii.

Přijel jsem do Prahy na dva měsíce. Byl jsem poprvé v cizině. Praha pro mě byla jiný svět. Jezdil jsem po celém Československu. Byl jsem nadšen. Lesy a rybníky, rybníky a lesy. Máchovo jezero. Vysoké zámky nad jezerem až do modrého nebe. Krása. Vrátil jsem se do hotelu Esplanade, kde jsem byl ubytován, a listoval jsem v pěkném vydání poezie, které mi přinesli ze Svazu československých spisovatelů. Byla tam malá básnička Antonína Sovy Rybníky. Otevřel jsem slovník a pokusil jsem se ji přeložit. A podařilo se mi přeložit dokonce i ten krásný obraz, že rybníky jsou oči české země. Nádhera! Řekl jsem si: Budu psát, nebudu překládat, a když ano, jen když se mi něco zalíbí. A psal jsem. Napsal jsem cyklus básní o Praze. Už jsem do konce pobytu nic nepřeložil.

Jednou večer jsem navštívil klubovnu Svazu československých spisovatelů na Národní 11, kde se recitovaly básně. Sál byl plný, místo tu nebylo. Jedině v první řadě byla volná jedna položidle. Byl jsem štíhlý sedmadvacetiletý chlapec. Ta půlka židle mi stačila. Vedle mně seděl velikánský člověk, kterému stačila sotva židle a půl. Slyšel jsem jeho dech. Dýchal těžce a zřejmě se nudil. Nevydržel to. Vstal a bez vyzvání si vzal slovo. To nebylo slovo. To byla hudba slov. Báječná řeč! Čeština toho pána mi učarovala. Když večer skončil, kdosi mě s tím pánem seznámil. „Vy jste Bulhar?“ zeptal se mně. „Ano“, řekl jsem. „A znáte Doru Gabe?“ „Ano“. „A Bagrjanu?“ „Samozřejmě“, odpověděl jsem. „Pozdravujte je od Vítězslava Nezvala.“ Hudbu češtiny v hlase Nezvala doposud nesu ve svém sluchu.

Jezdil jsem znovu po Čechách. Všude rybníky – lesy, lesy – rybníky, a mezi nimi rybníky – oči Vítězslava Nezvala, kde plavaly obrazy, metafory, pocity, emoce.


RAKOVSKI, Vaťo. Projev při udělení medaile Artis Bohemiae Amicis. In: iLiteratura.cz [online]. 2008-06-03 [cit. 2016-05-22]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/22697/rakovski-vato-projev-pri-udeleni-medaile-artis-bohemiae-amicis

V rubrikách Poznámky k Nezvalovi, Zmínky a vzpomínky. Tagged with .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


TOPlist