Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert patří k nejvýraznějším českým básníkům 20. století. Oba napsali desítky básní s milostnou tematikou, básní plných něhy, až by se mohlo zdát, že život s nimi musel být procházkou růžovou zahradou. Ale paní Nezvalová a paní Seifertová musely u svých mužů tolerovat spoustu věcí.
Oba básníci měli mnoho společného. Od 30. let se (snad i vinou rozdílných ideologických a uměleckých názorů) sice už tolik nestýkali, avšak ve 20. letech tomu bylo naopak: vyznávali tentýž literární směr, společně chodili do kaváren, popíjeli nebo se zamilovávali do malířky Toyen. A podobně měly mnoho společného i dvě ženy, které svůj život s těmito básníky spojily.
Obě se se svými budoucími manželi seznamují v Praze mezi svým 21. a 22. rokem, obě se za ně v zasněžené Praze provdávají (v prosinci a lednu). Oběma jim gestapo za války zatýká partnera (Nezvala v září 1944, Seiferta v květnu 1945). Obě přežijí své manžele, obě vyprovází rakev s jejich těly z obřadní síně pražského Rudolfina. Těmi ženami jsou Františka Řepová, provdaná Nezvalová, a Marie Ulrichová, provdaná Seifertová. Ženy trpělivé a ke svým mužům tolerantní. Představme si je.
Františka Nezvalová, roz. Řepová (1905–1970). Narodila se v Praze, kde se také věnovala tanci. S Vítězslavem Nezvalem, starším o pět let, se seznamuje v roce 1926. Manželství uzavírají až po dlouhých 22 letech společného soužití; svatba se koná 11. prosince 1948 na Staroměstské radnici. Děti nemají. Františka Nezvalová se po smrti svého muže stará o jeho literární pozůstalost. Manžela přežije o dvanáct let.
Marie Seifertová, roz. Ulrichová (1899–1988). Narodila se v Jičíně, do Prahy přichází v roce 1918 a je zaměstnána jako úřednice u Zemského výboru. S o dva roky mladším Seifertem se seznamuje roku 1921. Po sedmileté známosti jsou 19. ledna 1928 na žižkovské radnici oddáni. Mají dvě děti – Janu (1931) a Jaroslava (1932). Svého mladšího manžela přežije o dva roky.
Ani jedna však neměla ve vztahu s básníkem na růžích ustláno. Co všechno musely svým partnerům odpustit? Co všechno musely tolerovat?
Nevěrný Nezval
Jaroslav Seifert o moravských básnících prohlásil, že to s ženami moc neumějí. Výjimkou že je snad Nezval. O něm se říkalo, jaký je to svůdník a kolik žen podlehlo jeho kouzlu. Kdoví ale, jestli lidská fantasie nepřisuzovala básníkovi s „mohutnou postavou“ více milostných úspěchů, než kolik jich skutečně bylo.
Františka Nezvalová se o svého muže musela dělit s jinými ženami a tuto Nezvalovu „bigamii“ trpce, avšak dobrovolně snášela. S Nezvalem děti neměla. Můžeme se jen dohadovat, co bylo příčinou toho, že jejich dlouholetý vztah zůstal bezdětný. V soukromé korespondenci mezi Nezvalem a jeho milenkou a pozdější přítelkyní herečkou Lilly Hodáčovou však nalezneme zmínku, že básník děti nechtěl. A Františka Nezvalová‑Řepová přání svého životního partnera zřejmě akceptovala.
O to víc ji muselo mrzet, když se v roce 1954 narodil tanečnici Olze Jungové syn Robert, k jehož otcovství se Nezval přihlásil. (A to se ještě po Praze padesátých let šušká, že dítě s Nezvalem má i Hodáčová a že další s ním čeká sovětská bohemistka Nina Nikolajevová.)
Nebyly to jen mladší ženy, se kterými Nezval své partnerce zahýbal, jako např. Hodáčová, Jungová či Nikolajevová (ta byla dokonce o 21 let mladší než Františka). Milostné avantýry měl básník i s ženami staršími; zde připomeňme románek, který měl Nezval někdy ve druhé polovině 30. let (třeba v té době, kdy se svojí Františkou slavil desáté výročí seznámení) se dvěma bulharskými básnířkami – Dorou Gabe (starší o 17 let než Nezvalova pozdější žena) a Elizavetou Bagrjanou (oproti Františce starší „jen“ o 12 let).
Mezi moravským básníkem a jeho družkou však bylo pevné pouto. Františka věděla o partnerových nevěrách, přesto od něho neodešla. A Nezval, i když byl milenkami tlačen, aby svou dlouholetou přítelkyni a pozdější manželku kvůli nim opustil, se k tomu neodvážil. Snad chtěl dodržet slib, který své ženě v začátku vztahu dal: že ji nikdy neopustí. Františka Nezvalová byla sice básníkovou legitimní manželkou, ale byly tu ještě další dvě ženy, kterých se Nezval nedokázal vzdát: bývalá milenka Lilly Hodáčová a matka jeho syna Olga Jungová. Jezdil s nimi na výlety, ze zahraničních cest jim vozil dárky.
Františka Nezvalová musela žárlit, zvláště na Jungovou, která dala básníkovi to, co ona ne: dítě. Obě ženy měly od básníka zakázáno se stýkat, snad věděl o jejich vzájemné žárlivosti (Jungová zase žárlila na Nezvalovou, protože byla básníkovou zákonitou manželkou, kterou se toužila – už kvůli dítěti – sama stát. Nezval se však rozvádět nehodlal.) Vztah mezi Nezvalovou a Jungovou se změnil po básníkově smrti, po níž Františka navázala kontakt s Nezvalovým nemanželským synem Robertem.
Roku 1970 Františka Nezvalová umírá a nedožije se tak (naštěstí) tragické smrti 17letého Roberta, v jehož tváři, gestech a myšlení spatřovala cosi z muže, s nímž žila 32 let. Robert Nezval v roce 1971 dobrovolně ukončil svůj život skokem z okna. Měl přeci jen v sobě cosi ze svého otce, který byl v mládí rovněž odhodlán k sebevraždě a jehož nikdy myšlenky na ni neopustily.
Ovíněný Seifert
Nezval měl milenky, nevěrný své ženě byl i Seifert. U něho si však všimneme jiné neřesti, kterou mu manželka často zazlívala. Neřest, se kterou jste se u svého partnera možná také setkaly.
„Tu cenu […] jsem měla dostat já, za svatou trpělivost jsem ji měla dostat. […] Bože, co já jsem si jen zkusila!“ posteskla si paní Seifertová tajemníkovi Svazu čs. spisovatelů po udělení Nobelovy ceny jejímu muži. Neměla na mysli jen Seifertovy zálety, ale i jeho slabost pro víno. Kolikrát ho domů museli doprovodit přátelé‑spisovatelé, s nimiž se večer či v noci veselil, kolikrát se na noc nevrátil domů.
Vína se Seifert nevzdal ani v pozdějším věku, ačkoliv mu lékaři alkohol ze zdravotních důvodů zakázali. Paní Seifertová svého muže bedlivě hlídala, aby tento zákaz neporušoval. Nevěděla ale (nebo ano?), že básník má v šuplíku svého pracovního stolu lahev červeného, z které do sklenek nalévá návštěvě i sobě, a pomalu usrkává, dívaje se po očku na zavřené dveře, aby ho manželka náhodou nepřistihla.
Františka Nezvalová‑Řepová a Marie Seifertová‑Ulrichová odpustily svým manželům nevěru i zhýralý život a svou trpělivostí a tolerancí jim vytvořily vhodné zázemí pro uměleckou tvorbu. Možná že právě tyto dvě ženy byly dvěma největším českým básníkům 20. století přisouzeny samotnými hvězdami. Vždyť partneři narození ve znamení Blíženců a Vah (Nezvalovi) a Vah a Lva (Seifertovi) tvoří ideální pár.
A. H.
Zkrácená verze článku byla publikována 29. října 2011 v internetovém magazínu pro ženy Monamie.cz.
Zdroj:
57osobnosti.cz
MARŠÍČEK, Vlastimil. Nezval, Seifert a ti druzí… Brno: Host, 1999.
HODÁČOVÁ, Lilly. Zpěv Orfeův. Praha: Odeon, 1995.
SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha: Eminent, 1999.
Literární archiv Památníku národního písemnictví – fond Vítězslava Nezvala
Napsat komentář