Báseň Jiřího Suchého věnovaná Nezvalovi.
Vítězslavu Nezvalovi
/Jiří Suchý/
Potkával jsem vás na Národní třídě.
Věděl jsem, kdo jste. Vy jste netušil,
že se mi zdáte dík růžové slídě
bardem a králem – což jste vlastně byl.
Šli s vámi všichni vaši kamarádi:
Loretka, Jan a Slepec s labutí
Edison cestou Valerii svádí
a já přemáhám svoje pohnutí.
Slaměný Hubert mě moc nedojímal.
Byl pro děti a mně už není pět.
Za to však pocit závratě mě jímal,
když přišla Manon – jejích šestnáct let.
Skleněný havelok oblékla na své tělo,
rty měly barvu rudězralých malin,
jediné, co mně trochu nesedělo,
že kolem ní se motal soudruh Stalin.
– – –
Vítězslav Nezval už řadu let nežil,
a tak jsem se musel zeptat jeho přítele
– Jana Wericha,
proč básník Edisona a Akrobata
napsal nakonec ódu na zločince.
Jan Werich se usmál.
Ani on to totiž nemohl pochopit,
ale na rozdíl ode mne měl možnost
zeptat se jednou přímo autora na tenhle jeho kousek
neslavný.
Nezval mu odpověděl:
„Dostal jsem echo. Začal jsem být nepohodlný,
což ve Straně obvykle dobře nekončívá.
Ale řekl jsem si: na Vítka nevyzrajou!
A urychleně jsem napsal poemu.
Za pár dní byla vytištěna v padesátitisícovém
nákladu a já věděl,
že na básníka, který právě takto oslavil Stalina,
si mí soudruzi netroufnou.
Napsal jsem to v sebeobraně a pamatuj si,
co ti říkám: Jeníku, to vyvane.“
Tak takhle vysvětloval Vítězslav Nezval
svůj počin Janu Werichovi.
Jiným jej možná vysvětloval jinak.
Co z toho byla pravda, se už asi nedovíme.
Kromě toho, že napsal ódu na Stalina,
zastal se Nezval pár let před tím
obžalovaného kněze Jakuba Demla
a zachránil ho před žalářem.
A já si říkám, že tím tak trochu předem
vykoupil svůj pozdější čin.
(sb. 3. knížka, 1999)
SUCHÝ, Jiří. Básně A–Ž. Praha: Karolinum, 1999, s. 150–151. Encyklopedie Jiřího Suchého; sv. 2.
Napsat komentář