Báseň Jiřího Veselského se zmínkou o Nezvalovi.
Státnice z alchymie
/Jiří Veselský/
Je konec bohémy. Ó sbohem staré sklony,
zní umíráček vám – a od té chvíle zvony
nekymácejí se jak chůze chasníků;
nadešel přece čas Rozumných básníků,
můj drahý Gérarde své oči klopící
namísto s krabem jdu proto radš s opicí,
a přece překonán básníky pod penzí
a s právem pobytu jen v trojí dimenzi.
Kdo zpola žebrák je a dlužník z druhé půli,
místo ód na květy na osamělé kůly
dál píše; odpusť, Verlaine, jsem Moravan a Čech
a hořkou z Moravy piju v svých hořkostech,
ale i Morava, jež je mou rodnou zemí,
je pro mne prostorem se čtyřmi dimenzemi;
Adyho alkohol pozvedal ku obloze,
až tam jak Eliáš vjel na ohnivém voze,
Vy, Nezvale, jste uštval rudou laň,
své srdce široké, pevné jak Vaše dlaň.
A zatím, vy, vy, vy Rozumní básníci,
ach co jste jiného než cizopasníci!
Vy řádně žijete z práce, již neuznává
litera zákona a pracovního práva;
chcípli jak psi a vy sytí a v klidu nýčko
na jejich umění vršíte uměníčko,
Vy, krásná prasata, jež chcete umět líp
a hlouběji plavati nežli přízraky ryb,
Vy, kteří znáte prý napodobit i rybu,
aniž se přitom dá i bahno do pohybu,
je konec bohémy, stříhejte vlasy dlouhé
jak noci, které jdou s Arturem jednonohé
v špeluňkách Ostravy i na bojištích světa,
v sklenících iluzí, ale i tam, kde vzkvétá
rudý květ odboje v horách či na plantáži,
neboť chci býti vždy tam, kde se lidé táží,
kde ohbí řek jsou velké otazníky
nad tím, zda s lidmi vyhynou i štiky,
zákruty uliček, vy otazníky věků,
co možno nového je chtíti po člověku,
když skryté poklady, zasuté katakomby
slibuje odkrýti pád vodíkové bomby;
z mámivých hlubin dřív ať básník vydá je,
svou snivost s nesmírnou bdělostí střídaje!
Co všechno našel jsem, hledaje sebe sama!
Verš křehké idyly, kde chtěl jsem šedé drama,
tak jako Kolumbus místo cest do Indie
jen páté srdce, jež v hrudi planety bije,
hledal jsem přátele, našel jsem hrstku svědků,
verš ukázal mi šperk, kde život dal mi cetku,
víno dalo mně vzdor namísto zapomnění,
jedině smrt nám dá očekávané: tlení.
Až budu udušen ohněm či hlínou s věnci,
nebudu moci říct nic o své existenci,
až budu míti tmu, v níž nikdo nerožne,
teprve přestanu věřiti v nemožné,
až budu nehybný, teprv ať pro mne platí
zákonitosti, jimž se nelze vyhýbati,
až budu bez ducha, který se ve mně vzpírá
spokojiti se s tím, čemu se říká míra;
neviděl jsem Vás jíst den ze dne v automatech,
neviděl jsem Vás jít po týdny v stejných šatech,
kde rukávy blýskají nad zrcadla
odrážejíce Vám vzdalující se ňadra,
nevrhali jste se na to , co horké pálí,
ano, já mýlil se, leč Vy jste vyčkávali,
vy o nichž vím, že jim inspirovala slova,
ne moudrost Marxova, leč chytrost měšťákova!
Křičte si proti mně, volejte na mne saze,
ať už to ukončí tečkou, když bere hráze
voda, v níž zrcadlí se Vaše čistá špína
i saze, ten Váš deus ex machina,
jenž mezi lopatky Vám pod košili padne
a šimrá domněnkou, že zobrazit je snadné
tento kraj, který já též chtěl jsem milovat;
konstruktér obrazů chtěl verše pilovat,
ač je mu dáno jen blábolit závratí
v slováckých dědinách doma u návratí,
odkud jsem utíkal do kraje svého děda,
kde Dunaj miluju, protože jak já hledá,
neklid mé naděje jde v břehu poomšelém,
jde Dunaj beranů s nesmírně siným čelem,
z lesů tam stékají pěnivě bílé klády
v klokotu kolenou děvčátek z čokolády,
svůj širý staniól rovnal si v úleku
měsíc, když podobal se mému útěku,
jenž viditelný všem – a málokomu blízký,
Vám chtěl se přiblížit a pro Vás byl jen nízký,
když o stůl sklenicí já bil jak podešvemi
při chůzi na místě hledaje novou zemi,
kde na cigaretu jak na nejkratší flétnu
hrám v noci pasákům a v krutém mrazu květnu,
kde v očích Tvých zřím lesk zlatozelených svící,
zlatý déšť na hrobech, kam v kapkách naušnicí
prosákl tento svět vlhký a vilný
jak osm stěn té alchymistické dílny,
kde střídám sugesci s neobratností žáka,
jenž žáby páraje chce poznat nitro ptáka,
a kde mi šelestí dívčí sukně a rty
jak nerozluštitelné recepty,
podle nichž měnívám každé vzrušení v lásku,
každý kov na zlato a prsten stálých svazků,
kde Tebe na vodní rusalku proměním
díky těm mokrým zdem a chladným kouzlům svým,
daleko od světa, kde ruka ruku myje,
píšu si na slámě státnici z alchymie.
(1958–1960)
VESELSKÝ, Jiří. Dívenky jdou Brnem. Brno: Petrov, 1995, s. 87–91.
Napsat komentář