Před 120 lety (v sobotu 26. května 1900) se v obecní škole v Biskoupkách (okr. Brno-venkov) kolem půl čtvrté hodiny ranní narodil básník Vítězslav Nezval. Přečtěte si, co o svém narození sám napsal, a darujte mu indiánka.
„Tak jsem přišel na svět. To jsem já“
Vítězslav Nezval o svém zrození
Národní knihovna oslaví básníkovo narození indiánkem
(Koláž: Národní knihovna)
Básníkovo kulaté narozeniny připomíná Národní knihovna. Ta dnes spustila na několik týdnů web nezval120.cz, který „Nezvala představí všem generacím včetně té, jejíž čtenářský zájem se již upírá jiným směrem“ (celá zpráva). Na webu má návštěvník možnost vyplnit i kvíz o životě a díle Vítězslava Nezvala a za správnou odpověď získat čokoládového indiánka, kterého virtuálně položí básníkovi na stůl v kavárně Slavia. Nezval měl indiánky hrozně rád, dokázal jich sníst i patnáct najednou. Kolik jich sní letos?
Nezval a indiánky ve vzpomínkách Jana Wericha a herečky Hany Vítové
Když jste k němu přišel, okamžitě vám změřil tlak. To dělal každé návštěvě. Pak vám věštil budoucnost. Pak si objednal oběd, to znamená, že mu přinesli velký tác na noze, takový, na jakém se ve Francii servírují sýry. Nezvalovi ho nosili plný čokoládových indiánků se šlehačkou. On měl ukrutně rád sladký a neustále se přejídal. [JANOUŠEK, Jiří. Rozhovory s Janem Werichem. 2. rozš. vyd. Praha: Mladá fronta, 1986. s. 211. Knihovna pro každého; sv. 196.]
Když jsme připravovali Golema, hledali jsme mladou a hezkou dívenku, která by uměla zpívat koloraturu. Už ani nevím, jak jsme se dozvěděli o Haně Laškové [uměleckým jménem Hana Vítová, pozn. AH]. Dali jsme si s ní schůzku v kavárně Metro na Národní třídě. Tam chodíval obědvat Vítězslav Nezval. Měl sklon k tloušťce, jedl tedy málo – ale měl strašně rád indiánky, a kolikrát si tam dal k obědu celou mísu indiánků, a sladké nesladké, tloušťka netloušťka, zbaštil ji. [WERICH, Jan. Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach. 3. vyd. Praha: Hynek, 1999. s. 50.]
Jak jsem se stala Vítovou (ze vzpomínek herečky Hany Vítové)
Teprve po pětadvaceti letech, na takovém abiturientském večírku bývalých členů OD [Osvobozené divadlo, pozn. AH], který se konal ve Filmovém klubu, mi Jan Werich najednou povídá: Podívej se, tady ses narodila. Tady jsme tenkrát s Voskovcem seděli a přemýšleli nad tím, jaké bychom ti dali příjmení. A támhle, o pár stolečků dál, seděl Nezval a baštil indiánky. On jich uměl zbaštit i 10–15 najednou. Nu a Voskovec se tak na toho Nezvala dívá a říká: Vítěz… Vít… Vítková… Koukej, budem jí říkat Vítová! [BAHNER, Ota, ČEJKA, Karel. Tři strážníci – Čtení o J. Voskovcovi, J. Werichovi a J. Ježkovi. Ostrava: Nakladatelství A-Z, 1992. s. 21–22. Aréna; sv. 1.]
Napsat komentář