Rozhovor Josefa Meszárose s dramaturgyní činohry Národního divadla Ilonou Smejkalovou publikovaný online na Scéna.cz. Z rozhovoru vybíráme část, a to povídání o přípravě inscenace Manon Lescaut, která bude mít v Národním divadle premiéru 11. a 12. února 2016.
Tvou novou divadelní štací je pražské Národní divadlo. Co tě čeká tady?
První věcí, kterou jsem před týdnem začala zkoušet, je Nezvalova Manon Lescaut, která bude mít premiéru v historické budově. Těším se na únorovou premiéru jak malé dítě, s drobným smutkem v duši, že se právě této (pro mě tak významné) chvíle nedožili moji skvělí rodiče…Krásný Nezvalův text Daniel Špinar hodně upravil a zkrátil. Ale i přes tyto razantní zásahy nezastíráme, že jsme si ten text vybrali, protože ho chceme uctít. Možná to takto zní trochu pateticky a divně, ale nás Manon (stejně jako Nezvala) uhranula. A docela nás zaskočilo, že se v Národním divadle nikdy nehrála. Zvláštní, přitom Manon bývá označována za klenot české dramatiky, málokterá divadelní hra se může pyšnit tak krásnou, kultivovanou, poetickou češtinou. A hlavně, je to o lásce! Takže hledat ten hlavní důvod k uvedení se zdá už zbytečné. A tak chceme Manon Lescaut tento dluh splatit a nabídnout ji divákům v nové interpretaci. K tomu všemu máme dle nás ideální obsazení, protože Manon budou v alternaci hrát Pavlína Štorková a Jana Pidrmanová a v roli rytíře des Grieux budou alternovat Patrik Děrgel a Vladimír Polívka. Od hereckého obsazení se odvíjí hodně. Procházela jsem si historii inscenování Manon Lescaut a zjistila jsem, že se tyto role často dávaly i hercům, kteří už měli něco za sebou a byli technicky vybavení. My jsme ale chtěli, aby to byli krásní, spontánní, okouzlující mladí lidé a zároveň prokazatelně dobří herci. Prostě – autentické mládí!Vzniká nastudování již pro dané páry, nebo se budou navzájem alternovat všichni?
Zatím nemáme páry pevně stanovené, ale vše se může změnit, uvidíme, jak to bude fungovat. Musím říci, že se na Manon Lescaut hodně těším. Mám ráda, když zkouším různorodé věci. Nechápu kolegy, kteří mají rádi jen současné divadlo, nebo klasiku. Těší mě, že po kabaretu mohu dělat úplně jinou poetiku Nezvala. Rozptyl je to sice obrovský, možná až bizarní. Ale ta různorodost divadla je pro mě fascinující, okysličující. To je důvod, proč jsem vždycky chtěla hostovat. Nikdy jsem nechtěla být jen v jednom divadle, kde se dělá stále stejný typ dramatiky.Můžeš prozradit, s jakými pocity do nového zkoušení jdeš? Jaké to má fáze, než to dojde k první čtené?
S každým režisérem se spolupráce odvíjí různě a v jiných liniích. U Dana, protože se hodně dobře známe, odpadá to počáteční oťukávání. Text si několikrát přečtu, udělám si spoustu výpisků, co mě na tom zajímá a na co se chci režiséra zeptat. Pak následují setkání, kde se bavíme, proč to hrát, co akcentovat, pro koho to uvádět, co je pro nás v textu zásadní, čeho se chceme vyvarovat, co považujeme za přežité, koho chceme obsadit atd. U většiny schůzek jsou i další lidé z uměleckého týmu. Kdo zná práci Daniela Špinara, ví, že jako režisér nikdy nepodceňuje výtvarnou podobu svých inscenací. V případě Manon Lescaut je autorem kostýmů Marek Cpin, scénografkou Lucia Škandíková a hudbu napsal Jiří Hájek. Ti všichni se s námi scházejí a o konceptu s námi hovoří. Stává se, že vymyslíme nějaký koncept, který za čtrnáct dní či za měsíc změníme, protože zjistíme, že nefunguje. Rozdíl práce pro Národní divadlo vůči jiným scénám je v tom, že fáze setkávání a promýšlení probíhají hodně dopředu. Když člověk pracuje v malém divadle, např. u Bezručů, zkouší jednu hru a souběžně už připravuje další. Takhle to funguje v podstatě celou sezónu. V Národním divadle je to jinak. Když se má premiéra odehrát 11. února 2016 a začne se zkoušet v listopadu 2015, tak už v létě musí být koncept dokonale vymyšlený. Národní divadlo je obrovský kolos, kde se dělá spousta inscenací různých typů, činohra, balet, opera. Takže půl roku před začátkem už bychom měli mít stoprocentně jasno: o čem, pro koho a jak.
Celý rozhovor zde:
http://www.scena.cz/index.php?d=1&o=1&c=26069&r=3
Napsat komentář