Báseň Nazima Hikmeta reagující na úmrtí Vítězslava Nezvala (6. dubna 1958).
Beseda se zesnulým Nezvalem
/Nazim Hikmet/
Sotva jsi odešel – tu hned
počasí proměnilo se
a začlo sněžit V onom případě
říká se že prý mrtvého
tak oplakává obloha
Sám ovšem víš co jaro dovede
13. duben zas už zajásal
a Praha pojednou se usmála
dokonce tam kde Vyšehrad
se rozprostírá hřbitovem
Ač lidé dosud mluví o tobě
jako by dosud stáli před rakví
nahlédlo slunce za sklo výkladů
a pozlatilo svými paprsky
tvůj portrét ještě s flórem na rámu
Snad obloha se znovu zatáhne
před námi však je zase máj
A pražský máj – nu ty to přece znáš
když na ulice vtrhne zlatozelený
děvčata utřou žal jak v oknech tabule
a smutek po tobě se vytratí
tak jako z chodníků tvůj stín
Takový je už svět… A opravdu
vždyť všichni srdeční a moudří zesnulí
co život nekonečně milují
nechtějí aby lidé po nich truchlili
ve smutku čtyřicet a jeden den
a neříkají „Po nás… potopa!“
Odejdou zanechavše po sobě
něco co člověku je k potřebě
snad strom snad slovo nebo úsměv jen
a nedělí se o tmu pod drnem
s živými Sami snášejí
tíhu svých desek náhrobních
a ježto od žijících na světě
nechtějí pranic pro sebe
dál s nimi žijí neumírají
Vím Nezvale vždyť určitě
také ty patříš mezi ně
i ty jsi moudrý a tak srdečný
ten který život nepřestal
milovat… Pražský nebožtík
Telefon zvoní Někdo volá mne
Škoda Už musíme se rozloučit
Nuže buď šťasten bratře Nezvale
Vždyť v tomhle našem světě vezdejším
světlo přec nejsladší je plod
20. dubna 1958
Přeložil Jiří Taufer
HIKMET, Nazim. Pobyt v Praze. Praha: Čs. spisovatel, 1959, s. 38-40.
Napsat komentář