Vzpomínky Ludmily Budagovové na nejen první setkání s Nezvalem.
Z rozhlasového rozhovoru Hany Soukupové s ruskou bohemistkou Ludmilou Budagovovou. Odvysíláno v rámci pořadu Literární matiné na stanici ČRo České Budějovice 12. ledna 2014 v 9.30 h.
Ludmila Budagovová je bohemistka z ústavu slavistiky Ruské akademie věd. Nedávno navštívila České Budějovice. Pozvali jsme ji také do Českého rozhlasu, a tak vám dnes mohu nabídnout rozhovor o jejích kontaktech s našimi autory, zájmu ruských čtenářů o českou literaturu a mnoha dalších tématech. Nejprve mě ale zajímalo, kde se vlastně vzal její zájem o češtinu.
No to se stalo, když jsem si vybrala bohemistiku, českou literaturu. To bylo strašně dávno. Po skončení střední školy jsem šla na moskevskou univerzitu a chtěla jsem jít právě na slovanské oddělení. V tu dobu tam byla skupina bulharská a česká. Zpočátku jsem chtěla jít na bulharštinu. Proč? Protože mám strašně ráda román od Turgeněva V předvečer. Hrdinou tohoto románu je jeden bulharský student, do kterého byla zamilovaná ruská mladá holka. A já jsem se také do tohoto hrdiny zamilovala a chtěla jsem jít do bulharské skupiny. Ale můj tatínek (sice byl biolog, ale vyznal se ve světové kultuře víc než já) mně poradil jít do české skupiny, že tam je velká kultura a tak dál. Tatínek vlastně to zavinil, že jsem složila zkoušky do české skupiny. A já toho nelituju, vůbec ne. Protože celý život v tomto rusko-českém ovzduší žiji. To je fajn.
Kdy jste se poprvé podívala do Čech a kdy jste poprvé viděla prvního živého českého spisovatele?
Bylo to strašně dávno. Prvním českým spisovatelem byl – představte si – Vítězslav Nezval. Měla jsem ho už vybraného za objekt své kandidátské dizertace. Byla jsem s turistickou skupinou v Praze. Jedna ruská bohemistka, starší než já, mě s ním seznámila. Naše první setkání bylo v kavárně Mánes. To byl březen, kavárna byla prázdná, ale nás tam pustili. Koho nás: samozřejmě Vítězslava Nezvala, pak Lilly Hodáčovou, hrdinku jeho sonetů Roberta Davida z 30. let, pak tam byla maminka jeho syna a jeho tříletý syneček. A Nezval začal přednášet Edisona. To bylo krásné. Tak to bylo moje první setkání s Nezvalem. A pak ještě za několik let jsem se s ním sešla v Moskvě, když tam přijel s delegací českých spisovatelů do našeho ústavu slovanských studií. A já si pamatuju, jak jsme na něj čekali. On přišel a začal ihned mluvit o socialistickém realismu. Snad myslel, že nic sovětské bohemisty mimo socialistický realismus neinteresuje, že máme zájem jenom o to. My jsme byli trošku rozčarovaní, protože jsme čekali něco jiného od Nezvala.
To asi byla těžká situace, protože Vítězslav Nezval možná myslel, že vy očekáváte jako sovětští bohemisté od něj nějaké pokrokové názory, a vy jste zase byli zvědaví spíš na ty básně surrealistické.
Ano, ano, ano, právě tak. Já nevím, co on od nás čekal, ale vím, že se mu ten zájezd líbil a pak o něm vypravoval své manželce Františce Nezvalové. To byl vůbec poslední zájezd Nezvala do Ruska, protože to byl padesátý sedmý rok a za rok už zemřel.
Tak on byl taková rozporuplná postava, i když se o něm dozvídáte z různých pamětí různých lidí, tak je ten obrázek vlastně takový nejasný, jaký byl.
No, víte co, myslím, že každý člověk je svým způsobem složitý. A já vím, že u vás teď vztah k Nezvalovi je takový jako „co on – věřil v socialismus“ a tak dál. Z Nezvala dělali takového oficiálního spisovatele, ale to on nebyl. Pamatuju si, jak například po válce kritika kriticky psala o jeho Velikém orloji, o jeho první poválečné sbírce, protože tam viděla prvky surrealismu, ale ty prvky u něho zůstaly, protože sice se se surrealismem jako s hnutím rozešel, ale elementy jeho poetiky zachovával. Taky poetismus (Nezval ho vymyslel spolu s Teigem, jak o tom psal ve svých memoárech), to byla škola poezie.
Z rozhlasové nahrávky přepsal a pro četbu stylisticky upravil Alsen Hanson.
Napsat komentář