Před 80 lety – 25. prosince 1938 – zemřel spisovatel a novinář Karel Čapek. Vítězslav Nezval se s ním rozloučil básní Karlu Čapkovi, své přítelkyni Lilly Hodáčové se pak v dopise vyznal ze svého smutku z Čapkovy smrti.
Vítězslav Nezval: Karlu Čapkovi
Přečtěte si Nezvalovu báseň a poslechněte si její recitaci.
Nezvalovo rozloučení s Karlem Čapkem
V neděli 25. prosince 1938 v 18 hodin 45 minut večer zemřel ve svém pražském bytě po krátké nemoci spisovatel a novinář Karel Čapek. Vítězslav Nezval se o Čapkově smrti dozvěděl v Brně, kde byl na vánoční svátky u svých rodičů, z večerního rozhlasového vysílání; ještě v tu noc napsal báseň Karlu Čapkovi, kterou 28. prosince 1938 otiskly Lidové noviny na titulní straně jako první básnický nekrolog. Lidovým novinám, v jejichž redakci Čapek působil, zaslal básník soustrastný telegram, do Prahy přijel v předvečer pohřbu. Poslední rozloučení s Karlem Čapkem se konalo ve čtvrtek 29. prosince v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě; do kostelní lavice mezi smuteční hosty usedl i Vítězslav Nezval. S Karlem Čapkem se Vítězslav Nezval naposledy setkal v Praze na konci června 1938 na 16. mezinárodním sjezdu PEN klubu konaném ve velké aule Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V dopise z 26. prosince 1938 své tehdejší přítelkyni Lilly Hodáčové vzpomíná:
[…] včera večer a dnes žiji ve znamení zármutku nad tak náhlým odchodem Karla Čapka. Poněvadž jsem tak málo v svém životě zakotven (právě jako Ty) v říši abstraktních úvah, poněvadž při myšlení vidím a ztotožňuji se živě s viděným, je mi smrt každého, koho znám, prožívati takřka osobně. Vžívám se do zpomaleného či zrychleného dechu agonizujícího a trpím s ním. Loučím se s ním se světem, všecka má lidská lítost platí jeho lítosti nad opouštěním všech těch malých a důvěrných věcí, které tvoří naše bytí. V takových chvílích (když někdo z těch, kdož jsou mi nějak blízcí, odchází navždy) ztotožňuji se tolik s jeho smutným údělem, že nesmírná tesknota dojetí mne vrhá do stavu modliteb. Vidíš, byla jsi svědkem mého tak prostinkého rozloučení s Karlem Čapkem navždycky. Tenkrát v univerzitní lavici na PEN klubu, kdy, tak dalek smrti, přišel mi Tě pochválit mužským, trochu frivolním způsobem. Hle, rozloučení na smrt, taková chvilka, kdy naposled uvidí člověk něčí oči, aniž ho napadne prodloužit pohled.
Miloval jsem jeho překlady z francouzského jazyka a v mé jinošské řeči se ustálilo něco z nich. Také jsem měl rád jeho oči, odlišné od trochu nucené opatrnosti. Díval se dále a hvězdněji, než jak mluvil. V tom je zvláštní smutek. Dnes již ty oči nejsou. Včera, když jsem vyslechl v rádiu v 9 a 10 večer tu zprávu (již v sobotu v noci po přečtení noticky, že onemocněl na zápal plic, se s ním jala má duše loučit), načrtl jsem si ve velkém vzrušení stav jeho planet ze dne narození a ze dne smrti: Strašná převaha kvadratury a opozic mi nedovolila dokončit šílenou práci, byl jsem dojat nad silou osudovosti, jež mi tak důrazně vstoupila před oči.
Také jsem vzal na vědomí, že se splnila věštba monackého astrologa Priné, jenž prorokoval na 25. a 26. XII. novou ztrátu českému národu. A jak by nebylo ztrátou péro, jež se tak silně dovedlo zapsat do mysli světa i když se nám snad právem zdálo, že občas bloudí. Ale jak nezabloudit i v tomto jediném životě, jenž je tak málo v našich rukou! […]
Ještě jednou se vracím k zemřelému: Má láska k Tobě, která mě vymkla z područí sekt, dává mi vidět s větší spravedlivostí to, co vidím. Není malou věcí dát slyšet ve světě dílem (milujme si je, či ne) jméno našeho národa. Čapek mi jednou řekl, že je hrdý na proniknutí českého spisovatele do ciziny, i když třeba nad dílem, kterým tam pronikl, dovede mávnouti rukou. To mi řekl jednou odpoledne v pauze po představení „Milenců z kiosku“ a také mi při tom řekl, že bych napsal pro divadlo hezkou básnickou pohádku. Tak mu tisknu ruku teď na konci té pauzy, zatímco zvonek už zas zvoní.
Vítězslav Nezval: Karlu Čapkovi
Přečtěte si Nezvalovu báseň a poslechněte si její recitaci.
Zdroj:
HODÁČOVÁ, Lilly. Zpěv Orfeův. Praha: Odeon, 1995, s. 226–227, 231–232, 234.
Lidové noviny. 1938, r. 46, č. 650 (26. 12.), s. 1.
Lidové noviny. 1938, r. 46, č. 652 (28. 12.), s. 1.
Lidové noviny. 1938, r. 46, č. 653 (28. 12.), s. 1–2.
Lidové noviny. 1938, r. 46, č. 656 (30. 12.), s. 1.
Napsat komentář