V úterý 26. května uplyne 120 let od narození básníka Vítězslava Nezvala. Přineste mu indiánka.
Když jsme na přelomu roku oslovili 21 českých nakladatelství s dotazem, zda letos u příležitosti 120. výročí Nezvalova narození chystají vydat některou z jeho knih či publikaci o něm, polovina z nich nám zaslala zamítavou odpověď a ta druhá neodpověděla vůbec. A když se v době karantény rozhodlo také o zrušení letošního ročníku festivalu Nezvalova Třebíč, jehož součástí měla být i konference představující nové akademické práce o Nezvalovi a jeho díle, vypadalo to, že 120. narozeniny Vítězslava Nezvala zůstanou bez většího povšimnutí a připomenou se jen pár články v internetových magazínech, denním tisku a na sociálních sítích.
Indiánky pro Nezvala! (Koláž: Národní knihovna, www.nkp.cz)
Jenže a naštěstí: Česká televize (možná ne zcela záměrně) zařadila do květnového vysílacího plánu své dočasné stanice ČT3 i dvě filmové adaptace Nezvalových divadelních her Manon Lescaut (s Janou Preissovou a Petrem Štěpánkem v hlavních rolích, režie Josef Henke; 1970) a Tři mušketýři (režie Ladislav Rychman; 1983) a cíleně Nezvalovo kulaté narozeniny připomene Národní knihovna. Ta v den básníkova narození 26. května spustí na několik týdnů web nezval120.cz, který „Nezvala představí všem generacím včetně té, jejíž čtenářský zájem se již upírá jiným směrem“ (celá zpráva). Na webu bude mít návštěvník možnost vyplnit i kvíz o životě a díle Vítězslava Nezvala a za správnou odpověď získá čokoládového indiánka, kterého virtuálně položí básníkovi na stůl v kavárně Slavia. Nezval měl indiánky hrozně rád, dokázal jich sníst i patnáct najednou. Kolik jich sní letos?
Nezval a indiánky ve vzpomínkách Jana Wericha a herečky Hany Vítové
Když jste k němu přišel, okamžitě vám změřil tlak. To dělal každé návštěvě. Pak vám věštil budoucnost. Pak si objednal oběd, to znamená, že mu přinesli velký tác na noze, takový, na jakém se ve Francii servírují sýry. Nezvalovi ho nosili plný čokoládových indiánků se šlehačkou. On měl ukrutně rád sladký a neustále se přejídal. [JANOUŠEK, Jiří. Rozhovory s Janem Werichem. 2. rozš. vyd. Praha: Mladá fronta, 1986. s. 211. Knihovna pro každého; sv. 196.]
Když jsme připravovali Golema, hledali jsme mladou a hezkou dívenku, která by uměla zpívat koloraturu. Už ani nevím, jak jsme se dozvěděli o Haně Laškové [uměleckým jménem Hana Vítová, pozn. AH]. Dali jsme si s ní schůzku v kavárně Metro na Národní třídě. Tam chodíval obědvat Vítězslav Nezval. Měl sklon k tloušťce, jedl tedy málo – ale měl strašně rád indiánky, a kolikrát si tam dal k obědu celou mísu indiánků, a sladké nesladké, tloušťka netloušťka, zbaštil ji. [WERICH, Jan. Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach. 3. vyd. Praha: Hynek, 1999. s. 50.]
Jak jsem se stala Vítovou (ze vzpomínek herečky Hany Vítové)
Teprve po pětadvaceti letech, na takovém abiturientském večírku bývalých členů OD [Osvobozené divadlo, pozn. AH], který se konal ve Filmovém klubu, mi Jan Werich najednou povídá: Podívej se, tady ses narodila. Tady jsme tenkrát s Voskovcem seděli a přemýšleli nad tím, jaké bychom ti dali příjmení. A támhle, o pár stolečků dál, seděl Nezval a baštil indiánky. On jich uměl zbaštit i 10–15 najednou. Nu a Voskovec se tak na toho Nezvala dívá a říká: Vítěz… Vít… Vítková… Koukej, budem jí říkat Vítová! [BAHNER, Ota, ČEJKA, Karel. Tři strážníci – Čtení o J. Voskovcovi, J. Werichovi a J. Ježkovi. Ostrava: Nakladatelství A-Z, 1992. s. 21–22. Aréna; sv. 1.]
Napsat komentář