Báseň Karla Sýse se zmínkou o Nezvalovi.
A ještě
/Karel Sýs/
V Kostelci lípy voní teprv když se od nich vzdalujeme
ale ovšem i když se k nim vracíme
Pod jejich temným svícnem se rozhostilo bezčasí
V trafice U věže známky s Nezvalem se těší
až Berta s čalouníkem Rudou
veřejně olizovati je budou
v zátiší pod víčky slzavé zahrady
Že umím chodit na lov bez nože
vzpomínky odloží své šminky
a je tu tvářička jak vypadala kdysi
než Vančuru pohltily Kobylisy
Za rohem prababička nahlížela do kočárku:
Je to kluk!
Mně tenkrát bylo ještě všecko fuk
Rolety se teprv navíjejí
Je to malá ale skvělá prevence
proti smrti skládati se na věnce
vzpomínek jež vyplavaly ze dna zapomnění
smrt se stáhla splašilo ji dnění
Za příčinou úmrtí se nevrtí
Vzpomínky se rozletěly z klece
jako jiskry od vysoké pece
nasolené jikry zdivočelých ryb
život odjakživa sází na pohyb
kaviár ti chutná na ledové tříšti
z lásek nejslastnější je ta příští
sbohem lodní zvonec batistový kapesníček
Vyplň se čitelně osude!
SÝS, Karel. Pouhý jen básník. Hluboš: Periskop, [2009], s. 35–36. Báseň na sobotu; sv. 6.
Poznámky:
1) až Berta … slzavé zahrady: aluze na poslední strofu Nezvalova sonetu Cukrová balada ze sbírky Most (1922).
2) Poslední dva verše jsou aluzí na závěr Nezvalovy básně Sbohem a šáteček ze stejnojmenné sbírky (1934).
Napsat komentář