Báseň Jana Nohy o Nezvalovi, napsaná k výročí básníkova narození.
Památce Vítězslava Nezvala
/Jan Noha/
Z Domu umělců šel průvod po nábřeží.
Zpívá Vltava a květen něžně sněží.
Básníci jdou tiše v onom průvodu
celkem bezdůvodně z mnoha důvodů.
Provázejí krále slov a vodotrysků,
stop, jež jeho slova zanechala v písku,
provázejí reka potyček a bojů,
člověka, jenž skládal básně z ohňostrojů,
magnetickou střelku svého kompasu,
do vlasti, kde věčnost plyne bez času.
Není ženy, muže, dítěte a starce,
jimž se mrtvý básník neproměnil v dárce,
není slůvka, dechu v řeči našich matek,
jimž by se on v ústech neproměnil v svátek,
není na Moravě, není v Čechách víska,
jíž by nehnal stáda do hor na pastviska,
není milenců, v nichž nebyl by dost plachý,
není Luny od dob Karla Hynka Máchy,
po níž by on neplul od půlnoci k ránu,
není touhy, jíž by neotevřel bránu.
Život růže, život sen, život smrtihlav,
býti sto let živ a býti sto let zdráv,
jako jeho básně jíti v nesmrtelnost,
jako jejich deště padat v lidskou sdělnost,
jako jeho duše nerozdrcen věčnem,
bloudit světem lidí, lidským nekonečnem,
být pramenem řeky, jejím ústím v moře,
býti úderem datla na stromové koře,
býti lidským srdcem, krev hnát spletí žilek,
na paprsku slunce zavěšený trylek.
Smrt poslední píseň se rtů jeho stáčí,
po pohřbu je ticho, po něm ještě pláčí
pražské ulice a stromy sotva vzkvetlé,
můry budou večer tančit v marném světle,
pražský chodec půjde uličkami k Hradu,
tma s milenci vyjde v noci z pražských sadů,
tma s polibkem na rtech, tma v svém černém rouše,
tma slon, prales, vdova, černé oko souše,
tma, jež střásá hvězdu jako strom svůj list,
hvězdu, z které básník uměl nahlas číst.
V Domě umělců na prázdném katafalku
leží už jen prach a marně měří dálku,
kterou ušel básník cestou v ona lada,
kde jas nevychází ani nezapadá…
Na své první stráži v zemi Vyšehradu
viděl klesat hvězdu, zachytil ji v pádu,
hvězdu poezie, hvězdu Libušinu,
hvězdu, která z legend vedla vojska stínů,
hvězdu, která vždycky včas nám zasvítila,
hvězdu, která se nám vždycky ztělesnila.
Básník mrtev je a jeho národ žije,
národ v básníku je pravá poezie
a není mrtev ten, kdo všecku krev svých žil
jemu daroval, ať bojoval či snil.
A život nekončí, ještě je třeba dar,
tvůj národ, básníku, nebude nikdy stár,
nesložil ruce do klína po snu a po boji,
jeho čas teprv začíná na Velkém orloji,
čas komunismu, v jehož svět se brzy zadívá,
čas štěstí, k němuž srdce tvé mu píseň zazpívá.
NOHA, Jan. Památce Vítězslava Nezvala. Literární noviny. 1959, roč. 8, č. 22, s. 7.
Napsat komentář