Báseň Františky Křivákové reagující na úmrtí Vítězslava Nezvala (6. dubna 1958).
Za Vítězslavem Nezvalem
/Františka Křiváková/
Řekli nám, že mohou zaniknout i slunce.
Že se vlastním žárem spálí
a ani nezavyjí v pustinách,
kde jen boží spravedlnost bloudí –
smrt s námi sedává za stolem.
Řekli…
Ach, co už jsme všechno neslyšeli
a přece jsme uvěřili.
A říkali,
že ho víc není, že odešel…
A nikdo z nás nevěřil.
Spěchali jsme do knihoven
a zajíkavě se ptali jeho knih.
Že by už hvězdy nepadaly?
Nekvetly kolotoče a jména žen?
Koketka Manon si zkoušela fialový závoj
a nakažlivě zvonila mládím.
Atlantida hromově duněla výstrahou,
Mír prodával bulvárům sněženky,
zmíraly steskem plechové křížky Domoviny…
– Ale že by on?
Nikdo nevěděl.
Ptali jsme se koček, taxikářů, Svratky.
Ptali jsme se jeho kouzelných rýmů,
elektrických květin, pohádek, zahrad…
Nikdo nic nevěděl.
Nikdo nechtěl vědět!
A přece kdosi zasnoubil jeho tvář s havranem,
razí šestáčky plechově cinkající:
– Nezemřel. Žije svým dílem –
Miloval hvězdy, hroby, haleny všedních dnů.
Miloval věci, papoušky, vůně, tóny…
Jen fráze nenáviděl.
Fráze, válečné tamtamy a posmrtné litanie.
Že by tedy přece? Že by už nebyl?
Dubnový chlad grimasou ranil nám tvář,
ruce zaplakaly do fialek
a fialky voněly.
KŘIVÁKOVÁ, Františka. Za Vítězslavem Nezvalem. Tvorba. 1958, roč. 23, č. 16 (17. 4. 1958), s. 371.
Napsat komentář