Na jaře 1952 začalo karlínské Divadlo hlavního města Prahy zkoušet Nezvalovu adaptaci Calderónovy hry Schovávaná na schodech. Dramaturg divadla František Rachlík popisuje, jak takové zkoušky za Nezvalovy účasti probíhaly.
Když sedával v šeru hlediště a pozorně sledoval zkoušky, přeříkal si polohlasně s sebou verše přednášené na jevišti. Někdy, když rytmus nebo kadence či přízvuky a pomlky nebyly podle jeho představ, recitoval už hlasitě, dokonce vybuchoval.
„Ticho tam!“ rozkřikl se od svého pultu režisér Frejka. „Kdo to huláká při zkoušce v hledišti?“
„To jsem já, Jiří! Kdo to má vydržet?!“ volal Nezval ze tmy. „Říkají to, proboha, špatně – to doslova bolí!“
„Vždyť to, Slávku, šmarjápano, teprve zkoušíme – hledáme. Přijď sem za tři neděle a pak si hulákej!“ bránil se Frejka.
„Já jdu raději pryč. Mě by ranila mrtvice!“ zlobil se Nezval, prchaje z hlediště.
Ale pak mu to nedalo a za chvíli se zase vracel a tiše si sedl vzadu, aby si zas pobrukoval verše s sebou a aby, toť se ví, zas, po jistém ovládání, vybuchoval a scéna s režisérem se opakovala.
Frejka říkal starostlivě:
„My ho prostě do divadla pustíme až o generálce!“
„To by nešlo!“ namítl jsem. „On by nám určitě vyvrátil dveře.“
Podobné výstupy se odehrávaly při zkoušení hudby, při sborech, baletu.
Sám chtěl zpívat, hrát, tančit.
Přečtěte si další úsměvné příhody ze života Vítězslava Nezvala.
RACHLÍK, František. „Schovávaná bez – krahulíka…“. Literární noviny. 1958, roč. 7, č. 15, s. 4.
Napsat komentář