Spisovatelka Jarmila Glazarová vzpomíná na první setkání Vítězslava Nezvala s Petrem Bezručem, ke kterému došlo v roce 1952 a jemuž byla přítomna.
„Jeli jsme blahopřát Petru Bezručovi k pětaosmdesátým narozeninám. Nezval se měl setkat s Bezručem poprvé.
Pánbůh ví, jak se vlastně začala ta beseda, která byla tak prostá, lidská a tak dlouhá. Byla nás hrstka, všichni jsme se vyznávali, všichni jsme s dojetím slyšeli, jak Bezruč znal naše křestní jména, naše práce, naše životy. Zpod obočí si nás černé a jiskrné oči pozorně prohlížely a utkvívaly zejména na Nezvalovi dlouze a zpytavě.
Všichni jsme mluvili. Rozhovořil se zejména Nezval. Jako žák milovanému učiteli vyprávěl prostě, vzpomínal na dětství a mládí, bylo to tak lidské a dětsky čisté, že Petr Bezruč, starý poustevník, tak opatrný v přístupu k lidem, tak ostražitý, si radostně oddychl. Ukázalo se, že i on s napětím čekal na setkání s básníkem veršů kdysi tak exkluzívních, veršů vždycky vzrušujících, pulsujících nesmírnou smyslovou silou, nesmírnou představivostí.
Bezruč se usmíval nad skleničkou, ruka s doutníčkem se trochu chvěla. S ulehčeným smíchem se dotkl Nezvalova širokého ramene: Čekal jsem na Nezvala, myslil jsem na něho – na básníka –. A on je to takový milý, takový obyčejný moravský syneček. Nezvalova kulatá, tvárná a dobrosrdečná tvář se rozzářila šťastným úsměvem.“
Přečtěte si další úsměvné příhody ze života Vítězslava Nezvala.
GLAZAROVÁ, Jarmila. Místopis srdce. Praha: Albatros, 1973, s. 42–44.
Napsat komentář