Básník a spisovatel Petr Kukal se osobností a dílem největšího českého básníka 20. století – jak Nezvala tituluje – zabývá od studentských let: Nezvalově tvorbě věnoval diplomovou práci, podílel se na přípravách obnoveného festivalu poezie Nezvalova Třebíč (2015). Pro své rozsáhlé znalosti o Nezvalovi je označován za odborníka na básníkovo dílo.
Narodil se o 70 let, 6 měsíců a 21 dní později a o 145 km vzdušnou čarou severo-severozápadněji než Vítězslav Nezval. Je autorem osmi básnických sbírek, šesti knih pro děti a dvou próz. K Nezvalovi se hlásí i ve svém díle: báseň Poetika I ze sbírky Dávnočas (1996) Nezvalovi dedikoval; anonymně vydanou sbírkou oněginských slok 52 slok (2009) zcela zřetelně – názvem, způsobem zveřejnění a tématem člověka ocitajícího se mimo společnost – odkazuje k Nezvalově rovněž anonymně vydané sbírce villonských balad 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936); ze svého vztahu k básníkovi se vyznal v článcích publikovaných na vlastním blogu Středník (2009–2014) a v autobiografickém Deníku muže ve středních letech (2013).
Právě nezvalovské pasáže z Deníku muže ve středních letech zde s autorovým laskavým svolením přetiskujeme.
Vítězslav Nezval v díle a článcích Petra Kukala
- Báseň Poetika I věnovaná Nezvalovi (sb. Dávnočas, 1996)
- Články na blogu Středník:
Před 110 lety se narodil největší český básník XX. století (2010)
Růže pro básníka (2014) - Úryvky z knihy Deník muže ve středních letech (2013)
- Motiv času v poezii Vítězslava Nezvala v období poetismu (příspěvek na konferenci, Nezvalova Třebíč 2015)
Deník muže ve středních letech
/Petr Kukal/
27. únor
Na Aukru nevyhraju dražbu o první vydání Nezvalovy sbírky Praha s prsty deště. Osm minut před koncem mě někdo přehodí. Přijde mi o tom zpráva na e‑mail, zjistím to ale až po sedmi minutách, kdy se schránka na Seznamu synchronizuje s mobilem. Než se mi podaří přihlásit ke svému účtu (třikrát spletu heslo), uplynou další dvě minuty, takže se k aukci dostanu, až když je kniha prodaná. Utěšuju se tím, že Host plánuje tyhle sbírky vydat v druhém svazku edice, v níž začal loni zpřístupňovat Nezvalovo dílo v autentické textové podobě. Tedy v té, jakou mělo, než je nebohý básník v padesátých letech víceméně zničil za účelem vydání v Díle. Stejně mě to ale mrzí.
(s. 42)
8. březen
V ranním autobuse potkávám kamaráda Martina. Smluvili jsme se na tenhle spoj, aby mi předal knížku Petra Hrubého Osudné iluze s podtitulem Čeští spisovatelé a komunismus 1917–1987. Zajímá mě to kvůli nezvalovské kapitole; o tomhle člověku mě zajímá všechno. Znám celé jeho dílo, korespondenci, vzpomínky pamětníků i jeho vlastní memoáry, monografie a studie, které o něm vyšly, znám jeho obrazy, skladby, které složil, znám jeho hlas z nahrávek, fotografie, které pořídil, znám dekalky ze surrealistického období, projevy veřejné i soukromě zachycené, prošel jsem místy, kde vyrůstal, znám další osudy jeho syna, manželky, milenek, přátel. Vím, co si myslel, co prožíval, co měl rád, čeho se bál, čemu podléhal, za co se styděl…
Vím o něm nesrovnatelně víc než o svém otci. O mamince. Víc než o své ženě, o obou synech, o sestře. Je to naprosto zrůdné.
(…)
(s. 48)
18. březen
Prosím syna, aby mi naskenoval podepsanou žádost o udělení třítýdenního tvůrčího pobytu v Sofii, který teď nabízí Institut umění spolu s Českým centrem Sofie. Doma máme jen jednoduchou laserovku – tiskárnu se skenerem má jen on ve svém pražském podnájmu.
Prohlíží si formulář a okázale se diví:
„Tvůrčí pobyt? Proč by ti ho měli dát? Vždyť nemáš jedinou úspěšnou beletristickou publikaci.“
„Co to kecáš?,“ vztekám se. Trochu to přehrávám, což syn bezpečně ví. „Co třeba moje nesmrtelné Polabské evangelium? Vždyť z něj četli i v televizi!“
„No jo, poezie. Ale já myslel nějakou normální literaturu.“
Slyšíš to, Vítězslave? Karle Hynku, Jaroslave, Konstantine, Jakube – slyšíte to? Sem to přivedla česká poezie na úsvitu třetího tisíciletí! (…)
(s. 55–56)
21. březen
(…) Skutečná literatura předpokládá velkou míru bezohlednosti. Tak bezohledných básníků, jako jsem já, je málo, tvrdil Vítězslav Nezval. Možná právě proto je jeho dílo tak geniální.
(s. 58)
15. duben
Krátce po obědě odjíždím do Jihlavy, kde zítra školím muzejní marketing. Je to 150 km, musím předem připravit učebnu, je nemyslitelné, abych tam jel až ráno. To je ostatně hlavní důvod, proč jsem zmíněný kurz naplánoval zrovna na Vysočinu – abych tu mohl spát. Přesněji: abych mohl spát ve 40 km vzdálené Třebíči, kde jsem si rezervoval hotel.
Třebíč je totiž město gymnaziálních studií největšího českého básníka 20. století Vítězslava Nezvala. Stál jsem už u školy v Biskoupkách, kde se narodil, a u jiné školy v Šamikovicích, kde vyrostl a chodil do obecné. Byl jsem ve Valči, kam jezdil na prázdniny, v Brně a v Praze na adresách, které vystřídal. Třebíč mi chyběla – přitom to je místo, kde dospíval, kde prošel pubertou a ranou adolescencí. Kdo četl Sexuální nocturno, pochopí, čím vším mu Třebíč byla.
V hotelu jsem před šestou, hodím si věci do pokoje a se vzpomínkovou knihou Jiřího Svobody Přítel Vítězslav Nezval v podpaží vyrážím křižovat město. Postupně projdu všechny podnájmy, které tu dospívající básník vystřídal, gymnázium, na němž studoval, místo, kde stál zájezdní hostinec z jeho pamětí. Dotýkám se těch domů rukama, kladu čelo na omítku, opírám se o ně zády, jako bych se do nich chtěl vtisknout.
Nakonec už je tma, hledám hospodu, kde bych se najedl. Rozhodnu se, že to bude kterákoli v ulici Vítězslava Nezvala. Otevřené jsou tu ovšem jen dvě, volím zahulený lokál plný bizarních postav vypadlých z obrazů Hieronyma Bosche. Mají už jen smažák; než mi ho výčepní přinese, stihne si ke mně přisednout opilá šedesátiletá blondýna, která tu bydlí na ubytovně. Vyzná mi lásku a já jí za to zaplatím dvě piva. V hotelu jsem v půl desáté (blondýna se naštěstí odpojí u další hospody).
(…)
(s. 74–75)
16. květen
(…)
Do Třebíče dorazím před půl dvanáctou. Prudký sjezd přes šrafované pole na konci odbočovacího pruhu byl samozřejmě riskantní, taky na to nejsem nijak pyšný. Ale jsem tu. Nakrmím parkovací automat pod Masarykovým náměstím, a co mi zavalitá postava dovolí, utíkám ke gymnáziu. Zmáčknu kliku a těžké křídlo vysokých dveří zatlačím do budovy. Stojím ve zdech, kde dospěl Vítězslav Nezval. Mám v ústech úplně sucho. Jako před maturitou. Jako před prvním milováním. Krát sto.
Stoupám po schodišti, které nese otisky jeho kroků, procházím chodbami, nahlížím do prázdných tříd. Tyhle zdi ho pamatují. Tímhle oknem se díval. Na zábradlí spočinula jeho ruka. Hledám bustu, pamětní desku, plaketu. Nic. Nic! Jen ve druhém patře najdu jeho maturitní fotografii, vedle fotek Karla Konráda, Bedřicha Václavka a asi deseti dalších slavných absolventů. Projdu pomalu celou školu, pak zvoní, sedím v přízemí na lavičce, dívám se na halasící studenty, spěchající profesory, pak se zvednu, jdu pryč, sednu si do auta a jedu zas na dálnici, do Brna a do Zlína a pořád myslím jen na něj, největšího českého básníka dvacátého století.
(…)
(s. 96)
28. červen
Jedna z nejtěžších krizí smyslu celého tohohle textu. K čemu vlastně je veřejné praní špinavého rodinného prádla? Jakou novou kvalitu to – literárně – přináší?
Na druhou stranu je tu pořád největší básník 20. století a jeho Skleněný havelok. Většina lidí si název sbírky asociuje výhradně s básní Havelok a metaforou pláště posetého kapkami vody. „Služka přes sebe přehodila havelok a běžela na dvůr / když se vrátila byl havelok jako ze skla / skleněný havelok.“ Skoro nikdo už ale nezná jinou báseň z téže sbírky, totiž Konec soukromého života. „Chodit v skleněném haveloku je strhující a prosté jako budoucnost,“ říká Nezval v souladu s ideou celé básně. Tedy ne havelok jako ze skla. Skleněný havelok. Skleněný plášť. Skleněný dům.
Právě ve chvílích, kdy oblékal skleněný havelok, byl Nezval nejsilnější. Historie šesti prázdných domů není jen jedna z jeho nejlepších básní. Je to jedna z vůbec nejlepších básní dvacátého století – záznam básníkových nejsoukromějších myšlenek, strachů a tuh.
Takže teď v celém konstruktu mého deníku zbývá už jen jediná maličkost, která by ho legitimovala: Totiž že nejsem Vítězslav Nezval.
(s. 126)
21. červenec
(…)
Svátek má Vítězslav. TEN Vítězslav, pochopitelně. Kdybych mohl, zakážu zákonem, aby to jméno po něm už kdokoli další nosil.
(s. 140)
17. srpen
Přes poledne jedu do Antikvariátu Nika na Nových Butovicích pro knížku o zájmovém vzdělávání dospělých. Spíš ze zvyku se zastavím ještě u police s poezií. Hledám samozřejmě Nezvala. Jsou tu obvyklé výbory s absurdně přetaženým nákladem, několik izolovaných svazků Díla. Z dvacátých a třicátých let pochopitelně nic. Ze sentimentu aspoň zalistuju Očima milenek. Je to můj iniciační výbor, v něm jsem se někdy v hloubi 80. let s Nezvalem poprvé potkal. Na první stránce vějíře míhajících se stránek na zlomek vteřiny zahlédnu rukou psaný text.
Oči milenek jsou z roku 1964, Nezval už byl 6 let po smrti. Přesto vakát otáčím s lehkým rozechvěním. Naprosto oprávněným, jak se hned ukáže. Drobným, trochu neuspořádaným písmem je tu věnování „Fafiny Nezvalové“ dr. Františku Koubovi. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Pár Nezvalem podepsaných knížek už doma mám, podpis jeho ženy ovšem vidím poprvé v životě. Zaplatím směšných osmdesát korun a odnáším si poklad. Fakt nevím, co významnějšího bych ke dnešku mohl napsat.
(s. 157–158)
KUKAL, Petr. Deník muže ve středních letech. Praha: Mladá fronta, 2013.
Napsat komentář