Vzpomínka básníka Jana Pilaře na den odjezdu delegace Svazu čs. spisovatelů z Moskvy v prosinci 1955 po čtrnáctidenním pobytu v Sovětském svazu.
Za mrazivé tmy o čtvrté ráno jsem budil jednotlivé členy delegace k odjezdu na letiště. Jen v Nezvalově pokoji telefon nikdo nebral. Nepomáhalo nic, ani bušení na dveře, ani klepání na zeď z vedlejších pokojů. Děsivé ticho v ranním přítmí probouzelo v nás neblahé představy. Drda dal vzbudit ředitele hotelu a chtěl, aby byly vypáčeny dveře. V hotelu Sovětskaja jsou ale velmi důkladné dubové dveře a stěny jako v tvrzi. Ředitel se rozhodl, že ze dvora přistaví do čtvrtého patra žebřík k Nezvalovu oknu. Mlčeli jsme jako zařezaní. Počítali jsme s nejhorším. Ve chvíli nejvyššího napětí něco zašramotilo za dveřmi Nezvalova pokoje. Stáli jsme v chodbě. V zámku se otočil klíč. Vykoukla rozcuchaná Nezvalova hlava. Mžoural ospalýma očima. Hned, hned a opět zmizel. A potom nám vyprávěl, jak zedníci v Baranově ulici na Žižkově, kde léta bydlel, ho naučili přivyknout si na ranní hluk a rámusení na protější stavbě. Tento návyk mu nedovolil procitnout ani při obléhání jeho pokoje.
Přečtěte si další úsměvné příhody ze života Vítězslava Nezvala.
PILAŘ, Jan. Sluneční hodiny. Praha: Čs. spisovatel, 1989, s. 255.
Napsat komentář