Báseň Kamila Bednáře o Nezvalovi.
Ulice, kde bydlel Nezval
/Kamil Bednář/
To není ulice, kde l e ž í s r d c e
Zcela obyčejná
Má jméno po hrdinovi zabitém nacisty
Pár aut u chodníků, hubené akátky
Kdyby byla přirovnávána k ptáku,
pak by jedním křídlem spadávala k Žižkovu –
na konci k tomu chumáči zeleně,
na opačném konci trčíc k nebi komínem Orionky
Nic zvláštního
Není na té ulici, kde bydlel Nezval
A přece tu chodec pocítí zachvění
Tak tedy zde, zde žil a skončil, říká si chodec
V tom velkém dvoudílném kachlíkovém domě
Do očí bijí bílé kachlíky a sklo
Až tam nahoře, kde má střecha bělásky terásky,
tam žil Nezval
Nic zvláštního
To on uměl proměňovat šeď města v jasné trubky básní
To on uměl rozzářit smysly zalknuté všedností
Prodavačka v samoobsluze
náhle byla k pomilování
Metař byl básníkem
Šofér v čekajícím taxi dobrodruhem
Okno se záclonou harémem
Kterákoli žena v kterémkoli bytě
kněžkou Venuše
Schodiště, místo schůzek
pohádkou z 1001 noci
To uměl on
Bez něhož je v poezii smutno
Poprvé a naposled jsem se setkal s Nezvalem
ve zdviži kteréhosi domu
A několik slov zasáhlo do mého osudu
Kamil? Kamil? opakoval s moravskou intonací
zdvíhaje druhou slabiku vysoko jako křídlo
A já měl trému,
jakou bych nebyl měl v době, kdy jsem ještě lehal v jeho verších
Kdy jsem bloudil Prahou v jeho stopách
Nemusil jsem jezdit do Francie
Stačila mi Nezvalova
Skutečná Paříž by mne byla zklamala
Nenosím s sebou radost jako ji nosil Nezval
Jako ji vozil v cestovním kufříku
V peru s červeným inkoustem
V hlavě poněkud zakloněné
V ústech, která jako by chňapala po slovech
Stavěl své krajiny všude kamkoli přišel
Sám byl tím kouzelným sklíčkem všech poutí světa
Jeho loutna byla neviditelná
a dojímala ženy
A vůbec, řekl-li žena,
bylo to něco zcela jiného
než jak to zazní při vyplňování rubrik
Sám to popsal ve své ženě v množném čísle,
hledaje tu jednu jedinou
O kus dál v té ulici je mezinárodní hotel
Mně to neříká mnoho
Ale on by tam byl našel slonovinu a zlato
Past černých kontinentů
Ebenovou Salomé
Sám v Byronově plášti
Viděl by polibky vznášející se z oken
Tisícerá milostná dobrodružství
nikoli nechutná
Opojení vším
Já tam slyším jako v úle
hukot černých moří
Já tam slyším šepot té poslední která na něho čekala
aby mu zastínila oči černým vějířem
Teď mám dokonce dojem,
že ta ulice je plná věnců
Ze všech oken se vyklánějí roztomilé pokojské
a sypají růže dolů
než projede auto s hrdinou jejich touhy
Vidím smuteční červenobílý vůz
Na střechách kominíky v bílém
a dole kuchaře v černém
Kropicí vůz voní po šampaňském
Na chodnících se začínají tísnit davy,
ale ani jeden chudý se tu nenajde
Jen on by uměl popsat ulici budoucnosti, jak ji viděl,
ulici radosti, jak po ní toužil
Ulici, kde bydlel
V jeho básních kráčí provazochodec
po laně přes oceán až k Edisonovi
vítán miliónovými zástupy všude, kde vzdušně tančí,
protože přináší naději a činy
Víru v činy
A já vím, že nelze skončit tyto verše,
protože mohou být jenom dveřmi k jeho vlastním
svítícím, radujícím se, živelně pulsujícím slovům
BEDNÁŘ, Kamil. Ulice, kde bydlel Nezval. Literární noviny. 1963, roč. 12, č. 37, s. 7.
Napsat komentář