Ivan Diviš: Nezval – jedinečný básník a zrádce všeho

Ivan Diviš o Vítězslavu Nezvalovi v knize Teorie spolehlivosti. Přestože básník Ivan Diviš nikdy Vítězslava Nezvala fyzicky neviděl a slova s ním nepromluvil, zaujal vůči němu (jakožto umělci i člověku) kritický postoj. To je patrné právě v Divišových textech psaných od 60. do 90. let a vydaných pod názvem Teorie spolehlivosti. Zmínky o Nezvalovi obsažené v této knize uvádíme níže.

Ivan Diviš (1924–1999), český básník.


Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti
DIVIŠ, Ivan. Teorie spolehlivosti. 2. rozš. vyd. Praha: Torst, 2002.

Originál textu (skeny)

Básník je dočasnost, ba dočasnost sama, jako sám život. Žádná pečeť ani doživotní určení. Nelze ani říci: tohle je básník. Ano, možná teď, ale nutno zkoumat. Nezval začal jako génius, a skončil jako aparátčík, nehledě už na jeho svinskou povahu. Mao Ce-tung byl taky básník – a jaký! –, a skončil jako zbožněný mardok. Nechal se okadívat zblbělým davem na tribuně ve chvíli, kdy Čína vyrobila smrtonosnou zbraň. Nikdo nemá nárok na definitivní, neřkuli dědičnou firmu. // Mnichov, 1971 (s. 182)

Nikdy jsem fyzicky neviděl a slova nepromluvil s Vítězslavem Nezvalem (…). // 22. ledna 1973 (s. 239)

Světluška něžná – Jakub Deml. Přišel za Firtem v doprovodu Víta Nezvala. V masce tentokrát ne básníka, ale poníženého chvalopěvce: jak vás obdivuju! Ta všestrannost! Nezval se rozmáchl: tohle je pravý zakladatel surrealismu! (to měl ovšem pravdu) všichni ti Bretonci se mohou jít schovat! (to měl ovšem pravdu) a ty, Julku, mu musíš vydat sebrané spisy! Firt mu to nabídl. Rozešli se – zanedlouho vydal Deml, světluška naše katolická, nové Šlépěje; Firt se v  nich dočítá: nedávno jsem se v Praze setkal se židem Firtem; nabídl mně vydání mých sebraných spisů – krvelačně usiloval o mou předčasnou smrt! // Mnichov, 25. března 1973 (s. 243)

Seifert po celý život blaženě tone; Halas tone i vládne, nakonec bředne a rozbředne; nikdy nepochopím, jak je to možné; Biebl se vzdává, Holan vládne, ale naplano; Nezval se rozvaluje po oblacích, pak zblbne, nakonec dělá jen ostudu. // 1985 (s. 512)

Každé pravé básnické dílo musí odkazovat k něčemu jinému, než o čem přímo vypovídá. To nemá vyznívat jako tajemnost, jako záhada. Každé pravé básnické dílo nevyslovuje totiž věci všeobecně známé, jejichž čtené opakování lidi zklame, znudí a nakonec je učiní ještě agresívnějšími, než jsou. Chci říct, že každé pravé básnické dílo je chtě nechtě alegorií, symbolem, návěstím, jež odkazuje k něčemu, co lidé dosud neznali, co si dosud neuvědomovali, a když, tak jen potlačeně, němě, podvědomě, a náhle to za ně ono dílo vyjeví, vynese na povrch a oni to s vděčností až úžasem poznávají. (…) K čemu však v této souvislosti odkazuje tzv. poezie Tristana Tzary, Louise Aragona, z valné části Víta Nezvala nebo takového Václava Honse a jemu přidružených? Co chtěli vyslovit a k čemu odkazovali? Co chtěli vyslovit, nevím, odkazovali však jen ke zpupnosti nebo k partajnímu sekretariátu. // 3. listopadu 1985 (s. 533-534)

Je toho málo z hromady: Apollinairovo Pásmo, T. S. Eliotova Pustá země, Nezvalův Edison a Holanova Noc s Hamletem. Tyto čtyři skladby, a vždy vize k tomu, toto století vyznačují, určují, ale neusvědčují. Usvědčuje je až Zahradníčkovo Znamení moci. V „oblasti poezie“ je tedy toto končící století vyznačeno, určeno i usvědčeno pouhými pěti skladbami. Málo toho zbylo z hromady, navíc vše to bylo učiněno marně, ledaže by to někdo, úplně opilý, vyhrabal najednou zpod pytlů cementu tak za sto let v polozbořené garáži v Kentucky. Ale jednak pro svou opilost, jednak pro svou absolutní negramotnost ničemu z toho nikdo nebude rozumět – a zahodí to. // 31. ledna 1988 (s. 579)

Vít Nezval, jedinečný básník a zrádce všeho, nejen svého talentu, zemřel na rozkaz. Nezval podléhal odjakživa obskurantismu. Našla se bába, která mu vyvěštila smrt na ten a ten den; jistě tu byla prediagnóza, ale všechno působí dojmem, že si Vítězslav Nezval na její rozkaz lehl na pohovku, aby podle jejího příkazu zemřel. Františka přišla domů, Vít mrtev. Na den, jak věštila – a přikázala – obskurantní bába. // 8. března 1988 (s. 588)

Celé svoje básnické dílo jsem vyťukal na klasickém Continental Wanderer, starém dnes šedesát let. (…) Nezval sekal celé svoje básnické dílo do stroje se zelenou páskou (barva surrealistů). Ale Holan, barokizující kovář, mně řekl: psát básně do stroje? To je, jako když v katedrále zatopíte koksem! Slyšitelné to je, to se musí nechat, ale jinak to neplatí, alespoň ne nutně! Holan ostatně nedovedl říci jediné slovo normálně. // 8. července 1994 (s. 662)

V první polovině let padesátých se národ svíjel na lopatkách. Mravnostní prověrka v Klubu: citýrován byl k prověrce Vítězslav Nezval, členové „senátu“: Marie Majerová, Marie Pujmanová a Ondřej Sekora. Majerka se Nezvala zeptala: Vítku, náš Vítku, tys náš největší milovaný básník, proč tak týráš svou Františku nedovolenými poměry s jinými ženami? Protože rád mrdám, zněla zařvaná odpověď. Bylo po prověrce a na odchodu se Nezval obrátil a řekl: kunda je slovo jako každé jiné, nerad je používám před sprostými lidmi. To je nejintimnější drb z mytické Prahy a podle mého taky poslední skutečný básnický vzmach onoho zkrachovance. // 1994 (s. 673)


Zdroj:
DIVIŠ, Ivan. Teorie spolehlivosti. 2. rozš. vyd. Praha: Torst, 2002.

V rubrikách Zmínky a vzpomínky. Tagged with , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


TOPlist