Jindřich Štyrský: Jímá mne hnus, když si na tu tvář vzpomenu

Z rukopisných poznámek Jindřicha Štyrského. Oba fragmenty ze Štyrského pozůstalosti jsou datovány rokem 1940.

Jindřich Štyrský (1899–1942), český malíř, grafik, výtvarník, básník, představitel surrealismu.


Jindřich Štyrský: Fragmenty z pozůstalosti
ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu. Texty 1923–40. Praha: Thyrsus, 1996.

Originál textu (skeny)

(…) mám na to právo být nemilosrdný a považuji to za povinnost přibít na pranýř jména dezertérů, jména těch, kteří zradili. Ne pro přítomnost, poněvadž nemám iluzí o dnešním českém charakteru, ale pro budoucnost. Podívám­‑li se kolem sebe, vidím všude úpadek. To není pozoruhodné, ale pozoruhodná je ta RYCHLOST úpadku. V básnictví: Teď je v módě vlastenectví. Básníci si plní měšce vlastenectvím. Až pomine ta láska k vlasti, kterou odhaduji na celou jednu generaci, přikloní se opět poezie k světovosti, bude ji možno souditi zase světovými měřítky (…). Četl jsem skoro všechny sbírky mladých básníků, ale nenašel jsem nic jiného než konvenci, hudbu slov a slazení sacharinem. Tito mladí se považují za bojovníky, ale nikdo jim v této zemi neřekne, že bojují za něco, co naše generace již dávno vybojovala a také opustila. (…)
A moje generace? Bude až do smrti psát své písně otroka. F. Halasi, zapomněl jsi ve svém – básnickém životopise – Boženy Němcové, kdy měla B. N. poprvé čmýru! A Seifert také nejstupidněji zkomercializoval svou lásku k vlasti. K. Biebl jest jen výškrabek vedle nich obou a netřeba se jím zabývati. A V. Nezval? Business is business! (…)
(…) Bylo by bláhové ptáti se dnes, co se děje ve střevech tohoto pitomce. Tráví asi spokojeně, co jeho břich vymyslel. Jen krátkost života brání mi, abych se znovu obíral knihami tohoto pedanta svého oplzlého břicha, tohoto obročníka české kultury s dvojitou bradou, jehož žloutková tvář s ponachovělými žilkami starého ožraly podobá se špinavé tykvi. Kdysi se moji přátelé podobali sudům. Sud je něco velkolepého. Miluji sudy. Proudí z nich víno. Teď se ti lidé podobají bečkám. Teče z nich jen slivka a ukapává z nich pivo. Představte si ty bečky a bečičky: V. Nezvala, J. Seiferta, F. Halase, K. Biebla, E. F. Buriana, B. Brouka aj. Pivní národe! Je mi z tebe smutno. Lépe by bylo v těchto zakalených časech být jedním z ubohé chátry než příslušníkem tohoto národa. Břichopásek slaví čtyřicátiny. K této příležitosti vymyslel přepracování Manon Lescaut od abbého Prévosta, škrtnuv z ní jeho génia. A E. F. Burian, druhý pitomec, darebák a podvodník z řemesla, uvádí ji jako Manon Nezvalovou. To je nejstupidnější. A dav, to jest národ český, jásá, ječí a chrochtá. MANON rýmuje se s MAMON. Prévost dvakrát převařený. Soulož génia s dvěma proslulými omáčkáři. Kreténské veršování, ubohá režie. Plagiát Mejercholda: Dáma s kaméliemi. Dva chameleoni se sešli. O ubohém provedení se nebudu šířit. Utekl jsem po druhé přestávce. // 1940 (s. 137-138)

Překonávaje nejodpornější hnus, dávám se opět do psaní. V době, kdy jsem se denně stýkal s Nezvalem, byl můj poměr k němu ustálen mezi kolísáním zvědavosti a opovrhováním. Nyní ho považuji za sračku. Ty sračko! Měl jsi raději zpracovat Majitele hutí od Ohneta, a ne tragickou a něžnou Manon! Je mi dusno až k zalknutí. Hoch z Biskoupek slaví čtyřicítku. Všechny noviny jsou toho plny. Jímá mne hnus, když si na tu tvář vzpomenu. Neznám člověka morálně a tělesně tak špinavého. Bylo by třeba otrlého muže k tomu, aby popsal tu strašnou kouli špíny. Viděl jsem tě na představení Manon. Viděl jsem, jak okolo mne obíháš, jak bys mi rád podal ruku. Odvrátil jsem se od tebe s odporem. Byl jsem informován, že jsi každodenně na představení, aby sis vyzvedl tantiémy. Lakomče! Lháři, nevěřím tvému vlasteneckému nadšení, tvé lásce k rodné hroudě, protože tě znám tak, jak tě nezná nikdo. Tys nikdy nebyl entuziastický. Ty jsi entuziasmus jenom hrál před lidmi, kteří ti mohli být prospěšni. I opovržení jsi také hrál. Vzpomínám si, kolikrát jsi mne prodal za čtvrtku vína. A Teigeho, Toyen, Honzla a všechny své nejlepší přátele? Byl jsi básník, veliký básník, proto jsme ti všechno odpouštěli. Teď jsi sračka! // 1940 (s. 138-139)


Zdroj:
ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu. Texty 1923–40. Praha: Thyrsus, 1996.

V rubrikách Zmínky a vzpomínky. Tagged with , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


TOPlist