František Nechvátal: Elegie na skon básníka

Báseň Františka Nechvátala reagující na úmrtí Vítězslava Nezvala (6. dubna 1958).

Elegie na skon básníka
/František Nechvátal/

Vítězslavu Nezvalovi

Kam šly sny rozkvétat, jež protekly mu hrudí?
Spí vnořen do ticha, jaro ho neprobudí,
spí němým spánkem skal, v krystal se náhle mění
ve výhni pravdivé, v kadlubu všeho dění;
všech hříchů smrtelných už nedrásá ho trn,
vznáší se ke hvězdám, čistý a bez poskvrn,
je zbaven přetvářky, je svlečen z roucha běd,
milenec žíznivý, jenž promiloval svět.

Kam jde té lásky proud, prýštící v srdci jeho?
Je skosen na věky, je na věky tvůj, něho,
je vnořen do tvých vln, vrhá se v jarním ránu
do tvého náručí, žhavého oceánu,
je v ohni vykoupán, pln slunných doteků,
proud lásky míří v něm k zemi a k člověku,
pod tvými polibky zrak jeho neuhas,
je, něho, navždy tvůj, prosvětlen je v tvůj jas.

Dokořán před ním je českého nebe hala,
moravská malá ves, která ho kolébala,
země, jež byla mu matkou a domovinou,
na věky budou žít v písních, jež nepominou,
na věky bude žít v nich básník horce mlád,
nevládne nad ním smrt, není to strašný pád,
je v hvězdu proměněn a vítězný má klid,
na věky bude žít v těch zpěvech český lid.

Hravost a radostnost dítěte byla v muži,
on objal celý svět a věřil, že se sdruží
v bratrskou rodinu, v rodinu šťastných dětí
národy na Zemi všech plemen a všech pletí,
on doufat nepřestal v bojích a v ohni ran,
že války pominou i se skuhráním hran,
on život miloval, on krásný život chtěl
roubovat zpěvem svým na miliony těl.

Byl postrach měšťáků, otřásal jejich branou,
příbojem prudkého povětří nevětranou,
jak pramen všeho zla rozbíjel isolaci
a hloupost provinční děsil svou tvůrčí prací;
znal do květů hnát smích i v poušti velkoměst,
kramářskou lakotnost trestala jeho pěst,
do rájů vášnivých bouřlivě byl vždy hnán,
vládce a kouzelník, snového světa pán.

Kam šly sny rozkvétat, jež vířily mu hlavou?
Hledají v zástupech novou tvář usměvavou,
novou tvář člověka, tvář, kterou mají prostí,
toužící jako on po lásce, po něžnosti,
toužící uslyšet její zpěv z vlídných slov,
při němž ti vytanou vzpomínky na domov,
toužící jako on obejmout celý svět,
zbavený přetvářky, svlečený z roucha běd.

NECHVÁTAL, František. Elegie na skon básníka. Tvorba. 1958, roč. 23, č. 16 (17. 4. 1958), s. 371.